SRNÍ A OKOLÍ : ŠUMAVSKÉ LESY VŽDY DÁVALY LIDEM PRÁCI

Šumavské lesy vždy dávaly lidem práci

Šumavské lesy jsou už jenom pouhým zbytkem pohraničního pralesa od nepaměti nazývaného Královský hvozd. Celý tento kraj má velkou lesnickou a mysliveckou tradici, jak o tom svědčí nejen literární díla, některé místní názvy, ale také dochované písemné zprávy zejména ve státních oblastních archivech v Českém Krumlově a v Klatovech. Lesní porosty rozkládající se při státních hranicích měly význam pro obranu země.

Šumavské lesnictví prošlo několika výraznými etapami vývoje ovlivněnými postupem kolonizace krajiny i vlastnickými změnami. Lesy náležely zprvu jen králi, šlechtě a církvi a měly funkce lovišť. Časté bylo kácení a klučení rozsáhlých lesních ploch pro získání zemědělské půdy. Později tu existovaly ještě lesy městské, obecní i soukromé.

Spotřeba dřeva rostla úměrně s rozvojem měst, dolů, hutí, skláren i větších staveb. Postupně se dříví stávalo cennou surovinou, což vedlo ke zvýšenému zájmu o hospodaření v lesích a vydávání prvních lesnických předpisů. Zdroje dřeva byly u měst vyčerpány, a proto se dřevaři stěhovali hlouběji do lesů, čímž přispěli v 18. a 19. století k urychlení postupu novodobé kolonizace. V té době tu vznikaly dřevařské osady, často ve vysokých polohách Šumavy (například 1720 Srní, 1800 Filipova Huť, 1832 Lenora). V 18. století škodu v lesích způsobovalo pasení dobytka, vypalování lesa a vysekávání mezí, ale také menší zájem o myslivost, což způsobovalo, že hladovějící zvěř činila škody v porostech.

Nevhodným hospodařením se měnila i původní skladba dřevin v porostech, mizel buk a dub a převládalo více čistých porostů smrku i jedle, v nižších polohách borovice. Tím se porušila rovnováha v lese, což vedlo k rozsáhlým kalamitám s nedozírnými škodami. Velké větrné kalamity v letech 1868 až 1890 zničily rozsáhlé lesní plochy zejména na střední Šumavě. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo včas zpracovat velké množství kalamitního dříví, následovaly další kalamity z rozšíření kůrovce. "Zlatý brouček" přinesl sice obyvatelům Šumavy dobře placené zaměstnání při zpracování a odvozu kalamitního dříví, i vysoké zisky majitelům lesů, ale po vytěžení několika milionů kubíků dřeva přišla nezaměstnanost, vedoucí k emigraci nejenom do Rakouska, ale i do Ameriky.Tuto situaci zachytil detailně ve svých dílech spisovatel Šumavy Karel Klostermann.

K dopravě dříví se používalo saní, volských a koňských potahů, ale i vodních toků. O plavení dřeva na Otavě je první zpráva již z roku 1584. Dříví se po Otavě plavilo od Čeňkovy Pily za příznivých podmínek vory. Vaziště bývala nad Rejštejnem, u Dlouhé Vsi a na dalších místech. Na Vltavě začínala plavba u Chlumu jižně od Volar. Některé toky se však v horních úsecích pro plavení dřeva nehodily pro své balvanité dno a velký spád - jako Vltava u Čertovy stěny nebo Vydra. To bylo důvodem pro budování plavebních kanálů. Schwarzenberský kanál v lesích u Plešného jezera vystavěný v letech 1789 až 1791 a 1821 až 1822 podle projektů inženýra Josefa Rosenauera (1735 až 1804) byl původně 45 kilometrů dlouhý a spojoval povodí Vltavy s povodím Dunaje. Rosenauer projektoval také Vchynicko-tetovský plavební kanál v oblasti řek Vydry a Křemelné, zřízený v letech 1799 až 1800. Vývoj další těžby ovlivnila postupně výstavba železnic.

Počátek 20. století přinesl snahy o zlepšení hospodaření v šumavských lesích na základě vědeckých poznatků. Těžkou dřevorubeckou práci ulehčovala nová mechanizace. V souvislosti se současným zařazením velké části Šumavy do národního parku přestávají být šumavské lesy jen zdrojem dřevní suroviny a nabývají také nové funkce.

Bohatství dřeva za šumavských lesů dávalo nejrůznější možnosti zpracování dřeva. Značné množství dřeva zhodnocovali dělníci na pilách, zvláště po přírodních pohromách v 70. letech 19. století. Dřevěné zboží se vyrábělo především podomácku, kdy dřevorubci nemohli v plné míře pracovat v lese. Například v okolí Kašperských Hor a Stach vznikaly ručně dřeváky, šindele, cvočky, zátky, loubky, soustružená pouzdra, kartáčová prkénka a podobně. V některých místech měla tradici také výroba hraček. Zvláštními hoblíky se hobloval dřevěný drát - dlouhá tenká dřívka podobná špejlím, která měla využití při výrobě rolet do oken. Podobným způsobem se zhotovovala zápalková dřívka v sirkárnách. Nejznámějším sirkařským podnikem byla od roku 1840 továrna Bernarda Fürtha v Sušici, která v roce 1903 přešla do akciové společnosti Solo. Další sirkárny pracovaly v Kašperských Horách, Dlouhé Vsi, Husinci, Prachaticích a Vimperku.

Ozvučné - rezonanční - dřevo k výrobě hudebních nástrojů zpracovávali řemeslníci už od roku 1812 v továrně v Modravě. Příprava ozvučeného dřeva se rozšířila v polovině 19. století i do Kvildy a do Strážného. K podpoře místní dřevařské výroby vznikaly na Šumavě v 19. století odborné dřevařské školy - ve Volarech a v Kašperských Horách. Také v Prášilech působila dlouhou dobu řezbářská škola a dílna. Z tradic těchto ústavů vychází průmyslová škola ve Volyni, která existuje dodnes. Významnější dřevozpracující podniky lze dnes nalézt ve Volarech, Prachaticích, Kašperských Horách, Dlouhé Vsi a v Sušici.

PhDr. Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy


Připravuje: Informační server ŠumavaNet.CZ ve spolupráci s Obecním úřadem Srní
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ